Ferrari F50 - 20 let

Dnes je to přesně 20 let od chvíle, co Ferrari představilo na ženevském autosalonu Ferrari F50. V tomto článku se ohlédneme za vývojem, technikou ale i zajímavostmi ze zákulisí. Přinášíme také exkluzivní rozhovor s majitelem jednoho ze 349 Ferrari F50.

Úvod

Ferrari F50, supersport, který vznikl jako oslava 50 let od založení italské automobilky Ferrari. Ve své době bylo Ferrari F50 to nejbližší, co se kdy ze silniční produkce přiblížilo Formuli 1. Vzhledem ke svému nekompromisnímu, puristickému přístupu k vysokému výkonu F50 postrádá jak posilovače řízení a brzd, tak i ABS. Naopak byly použity kompozitní materiály a také konstrukční technologie a aerodynamika ve stylu F1.

Podle legendy za vznikem Ferrari F50 stojí viceprezident automobilky Piero Lardi Ferrari. Na denní ježdění do práce používal Ferrari F40 a byl to on, kdo určil, jakým směrem se ubere nástupce tohoto legendárního supersportu. Žádné turbo, posilovač řízení, airbagy a už vůbec ne držáky nápojů. I když ve skutečnosti přechod na atmosférický motor ovlivnila spíše změna regulí v šampionátu F1.

Premiéra

F50 je extrémní stroj Ferrari z devadesátých let, nástupce slavné F40, do nedávna posledního Ferrari s turbem. Ferrari F50 sice vzniklo na oslavu 50 let od založení automobilky z Maranella, představeno ale bylo již o dva roky dříve. K tomu došlo na 63. ženevském autosalonu v pondělí 6. března 1995 v 11:30 hodin. Premiéry se kromě dealerů a prominentních zákazníků Ferrari účastnil také rakouský závodník Formule 1 Niki Lauda, který s Ferrari získal dva tituly mistra světa. Plachtu z Ferrari F50 strhli Piero Lardi Ferrari a Sergio Pininfarina.

Luca Cordero di Montezemolo, tehdejší prezident Ferrari, nový supersport představil se slovy „padesát let závodění, padesát let vítězení a padesát let tvrdé práce“. Také zde oznámil, že během dvou let vznikne pouze 349 kusů. Jako oficiální důvod k tomuto rozhodnutí uvedl, že to je o jeden kus méně, než kolik si u Ferrari mysleli, že by mohli prodat. Neoficiálně kvůli tomu, že McLaren plánoval postavit 350 kusů svého modelu F1 a Ferrari F50 by se tak stalo výjimečnější.

Krátké testovací jízdy pro novináře probíhaly exkluzivně na testovacím okruhu Ferrari Pista di Fiorano. Prvních 10 kusů zamířilo k zákazníkům do Evropy, dodávky do USA započaly v červenci 1995. Po skončení výroby byli všichni majitelé pozváni na oslavu do italské Modeny.

Pokrok

Oproti dvěma předcházejícím supersportům od Ferrari poháněných přeplňovanými V8, F50 pohání atmosférický, 198 kg těžký, motor V12 s 60 ventily a s o 50% větším objemem 4,7 litru. Už u předchůdců Ferrari F50 narůstalo množství technologií použitých ve Formuli 1, zejména co se týče použití kompozitních materiálů.

F50 tuto hranici posunulo ještě dále. Ferrari vytvořilo samonosnou karoserii a vzalo motor z Formule 1 z počátku devadesátých let. Karbonové šasi s předním zavěšením pushrod (vyvinutým firmou Bilstein) namontovaným přímo na něj, dopředu vyčnívající trubková konstrukce, na kterou byl připevněn chladič, na zadní část přimontovaný motor V12 4,7 litru a 6stupňová manuální převodovka (a k ní zadní zavěšení!) si bralo inspiraci z formule 1 Ferrari 641/2 F1 z roku 1990 (se kterou Alain Prost málem vyhrál titul mistra světa, kdyby ho Senna nevytlačit z trati), to byl recept Ferrari na dokonalý supersport.

Design

Design od Pininfariny se hodně lišil jak od zbytku produkce Ferrari, tak i od syrové krásy předchůdce F40, tedy až na černou linii táhnoucí se po obvodu vozu a dvojité zadní světlomety. Zadní křídlo bylo ještě radikálnější a design byl navržen spíš jako funkční než jako takový, který by lahodil oku. K zážitku z řízení monopostu Formule 1 Jeana Alesiho Ferrari F50 přiblížilo ještě více tím, že mělo odnímatelný hardtop. Údajně měly být k dispozici dvě verze F50 – barchetta a berlinetta, po úvahách se ale Ferrari rozhodlo obě verze skloubit a vzniklo tak Ferrari F50 v podobě, jakou známe dnes.

Odnímatelná střecha ale je tak velká, že ji po sundání není kde uskladnit. K odmontování pevné střechy (která váží 7 kilogramů) je potřeba speciální nářadí a k sundání jsou potřeba dva lidé. Majitelé tak dostali jak velký box, do kterého ji uložili, tak i lehkou (2 kilogramy) plátěnou střechu, kterou mohli vozit ve voze a v případě nepříznivých podmínek ji nasadit. Pevná střecha autu dodávala plynulejší linie, bez hardtopu navíc byly vidět ochranné oblouky za sedadly. Nad motorem je průhledný plastový kryt, který poskytuje pohled na dvanáctiválcový motor.

Technika

Přesun pohonné jednotky z monopostu Formule 1 do sériového automobilu měl na starosti Paolo Martinelli, v té době vedoucí motorářského oddělení. Motor V12 je uložen podélně před zadní nápravou a připevněn k zadní části monokoku, který byl poprvé v historii Ferrari celý z karbonu, lehký blok motoru pak z litiny oceli. Celkový objem motoru je 4698cc a dostal označení F 130 A. Šestistupňová manuální převodovka (na přání se synchronizací ZF) přenáší maximální výkon 520 koní (110 koní na litr) při 8000 otáčkách za minutu a točivý moment 471 Nm při 6500 ot. /min. na zadní kola.

Zrychlení 0-100 km/h F50 dosáhne za 3,87 vteřiny, 0-160 km/h za 8 vteřin. 0-1000 metrů zdolá za 21,7 vteřiny, maximální rychlost je 325 km/h a spotřeba byla stanovena na 26,5 litru na 100 kilometrů. Palivová nádrž, která pojme 105 litrů paliva (rezerva 15 litrů), byla umístěna za sedadly. Ferrari F50 je pravý analogový supersport, nemá trakci kontroly, posilovač řízení ani ABS.

Karoserie

Rozvor náprav je 2580 milimetrů, rozchod náprav vepředu je 1620 mm a vzadu 1602 mm. Díky tomu je Ferrari F50 lehce nedotáčivé. F50 je dlouhé celkem 4480 mm, široké 1986 mm a vysoké 1120 mm. Šasi z uhlíkových vláken od společnosti Cytek Aerospace dostalo označení F 130 BD a váží pouze 102 kilogramů.

Suchá váha vozu byla 1230 kg a pohotovostní hmotnost 1320 kilogramů. Rozložení hmotnosti je 42% na přední části a 58% vzadu. Torzní tuhost dosahuje vysokých 34600 Nm/deg (pro srovnání: Bugatti EB110 dosahuje 19000 Nm/deg, Ferrari 360 Spider 8500 Nm/deg, Lamborghini Murcielago 20,000 Nm/deg, McLaren F1 13500 Nm/deg nebo Bugatti Veyron s 60000 Nm/deg).

Kola

Pneumatiky od firmy Goodyear byly navrženy speciálně pro tento automobil a pojmenovány byly Goodyear Eagle F1 GS-Fiorano. Disky ve tvaru hvězdy, vyrobené z hořčíkové slitiny, jsou 18 palcové a jsou připevněny na jedinou matici uprostřed. Navrhla a vyráběla je firma Speedline. O zastavení se postaraly kotoučové brzdy Brembo. Ze 110 km/h dokáže Ferrari F50 zastavit na 53 metrech.

Barvy

Oproti osmiválcovým GTO a F40, které byly k dispozici pouze v červené barvě Rosso Corsa, F50 byla nabízena v celkem 5 různých barvách. Jednalo se o dva různé odstíny červené Rosso Corsa a Rosso Barchetta. V prvně jmenované vznikla většina vozů 302 kusů, 8 dalších jezdí v tmavším odstínu Barchetta. Druhá nejoblíbenější barva byla žlutá Giallo Modena, kterou si zvolilo celkem 31 majitelů (z toho 3 jsou US specifikace). Nejméně oblíbené barvy byly černá Nero Metallico, která se objevila na pouhých čtyřech Ferrari F50 (z toho 2 US specifikace) a stříbrná Argento Nurburgring také na čtyřech kusech.

Produkce

Produkce probíhala od července roku 1995 až do 31. července 1997. Pořadové číslo prvního sériového šasi bylo 103097 (1/349) a to poslední bylo 107240 (349/349). Celkem vzniklo 12 prototypů, 349 produkčních kusů a také několik poprodukčních kusů; dohromady vzniklo 380 Ferrari F50. Co se týče trhů, 54 Ferrari F50 vzniklo pro Itálii, 163 pro zbytek Evropy, 56 pro Spojené státy v US specifikaci a 55 pro Dálný Východ. Všechny Ferrari F50 byly vyrobeny s levostranným řízením. Pro Brunejského sultána vzniklo 5 kusů (i když údajně vlastní 9 kusů; u Pininfariny si je nechal přestavět na pravostranné) a také jediné kupé F50 Bolide, které si ale nakonec nekoupil.

Ceny

Cena nové F50 byla stanovena na 378 000 ECU v Evropě, 329 000 Liber ve Velké Británii popř. 560 000 dolarů (včetně všech poplatků) v USA (dále 1 200 000 guldenů v Nizozemsku, 2 500 000 franků ve Francii). Zajímavé je, že jste si ho museli od Ferrari koupit na leasing. To z důvodu, aby se předešlo problému, který nastal u předchůdce F40, které spekulanti obratem prodávali za mnohem větší částky. První platba činila 240 000 dolarů, následovalo 24 měsíčních plateb ve výši 5 600 dolarů a poslední platba byla 150 000 dolarů.

Doplňková výbava

Majitelé k vozu dostali mimo jiné hardtop ve velkém boxu, „záložní“ softtop, který je umístěný v tašce za sedadly, osobní dopis od Lucy di Montezemola kde je potvrzeno číslo vozu ze série, sadu 3 zavazadel a boty, baterku, nářadí, tažné oko, 5 knih včetně manuálu a servisní knihu a také knihu s fotografiemi z výroby vozu a další.

Závody

Ferrari F50 sice vzniklo jako silniční auto, to ale nezabránilo některým majitelům s ním závodit. Ian Hetherington z Velké Británie si své Ferrari F50 (31/349, sériové číslo 103496) v barvě Rosso Barchetta nechal profesionálně připravit na závodění v sériích Goodyear Maranello Ferrari Challenge, Porsche-Ferrari Challenge a AMOC Inter-Marque. Rok 1998 pojal jako přípravu, účastnil se 6 závodů ze 12, nejlépe skončil druhý na okruhu Croft.

V roce 1999 se opět vrátil na okruhy a účastnil se 13 ze 14 závodů. V této sezoně vyhrál 3 závody, třikrát skončil druhý a šampionát prohrál o jediný bod. V roce 2000 se účastnil všech závodů šampionátu Pirelli Maranello Ferrari Challenge, 8 z nich vyhrál, čtyřikrát skončil druhý a tentokrát šampionát v kategorii S vyhrál. V letech 1998 a 1999 se účastnil také několika závodů Porsche-Ferrari Challenge, kde bojoval například proti Porsche 930 a často končil jako nejlepší Ferrari. Později své Ferrari F50 prodal do Spojených Států, kde bylo přestaveno na americkou specifikaci.

99999

Poslední vyrobené Ferrari s pěticiferným číslem šasi je právě model F50. Bylo vyrobeno v roce 1994 a Ferrari ho použilo k testování. Kroužilo po okruhu Fiorano s italskými registračními značkami „MO2112“, stovky kilometrů najelo také na silničkách kolem Maranella. Za volantem se vystřídali i již zmíněný Niki Lauda nebo další jezdec F1 Jean Alesi.

Byl to právě tento konkrétní kus, který se stal prvním zákaznickým Ferrari F50; účastnilo se premiéry v roce 1995 v Ženevě, v tomto roce se také představilo na autosalonech ve Frankfurtu a Tokiu. Účastnilo se setkání Ferrari na Suzuce, Ferrari Racing Days ve Spa- Francorchamps a dalších událostech. Ferrari ho také použilo k představení modelu F50 klientům ve Fioranu a bylo vystaveno v Galerii Ferrari v Maranellu.

Toto Ferrari F50 také najdeme na oficiálních fotografiích a plakátech, posloužilo jako vzor pro výrobu modelů o Bburaga, Maista, Tamiyi, Revellu. Původním majitelem byl Jacques Swaters z Belgie, vlastník oficiálního zastoupení Ferrari Garage Francorchamps SA, kterému byla F50 doručena v lednu 1998 po skončení produkce, jak bylo slíbeno. Později ho ale prodal a nakonec skončilo v USA, kde bylo přestaveno na zdejší specifikaci.

Zábavní průmysl

Ferrari F50 účinkovalo v několika filmech a seriálech. Objevilo se v krátké scéně australského filmu In The Red z roku 1999, v seriálu Sleeper Cell z roku 2005 a také v seriálu Cribs.

F50 se také představilo v mnoho různých videohrách. Například v Project Gotham Racing (2001), OutRun 2006: Coast 2 Coast (2006), Car Town (2010), v několika dílech sérií Need For Speed, Forza, Asphalt a nechybělo ani ve hrách zaměřených čistě na Ferrari, například Ferrari Challenge: Trofeo Pirelli nebo Test Drive: Ferrari Racing Legends.

Ferrari F50 se dá také samozřejmě pořídit i jako model, k dispozici jsou varianty od firem Bburago, Maisto, Revell, Tamiya a další.

F50 GT

Ferrari s modelem F50 plánovalo navázat na úspěchy staršího F40 GTE a pracovalo tak na závodní verzi F50 GT pro šampionát BPR Global GT Endurance Series (později FIA GT Championship) v roce 1997. Ferrari na vývoji F50 GT spolupracovalo s Dallarou. Pevné zadní křídlo nahradilo větší nastavitelné, vepředu se objevil přepracovaný splitter, dále také větší větrání na kapotě a také na střeše a další.

V Maranellu pracovali na lepším poměru výkon/hmotnost, podařilo se snížit hmotnost 860 kilogramů. Výkon narostl o 200 koní na 750 při 10500 otáčkách za minutu, točivý moment dosahoval 529 Nm. Aby se převodovka lépe vypořádala s tak velkým výkonem, Ferrari připravilo silnější karbonovou spojku. Zapalování a palivovou nádrž připravilo Magneti Marelli Competition.

Další vylepšení na šasi představovaly nastavitelné zavěšení, karbonové brzdové kotouče, 20palcové disky Speedline, velký zadní difusor a také snížená výška vozu. Vůz obouval pneumatiky Michelin. Změn se dočkal i interiér, sedačky nahradilo jediné odlehčené závodní sedadlo, digitální budíky na přístrojové desce a další.

Zrychlení z nuly na sto kilometrů v hodině Ferrari F50 GT zvládlo za 2,9 vteřiny a maximální rychlost byla vysokých 376 km/h. V září 1996 ho zde testoval testovací jezdec Ferrari Nicola Larini. Testovací okruh Pista di Fiorano F50 GT objela rychleji než prototyp 333 SP pro Le Mans.

První vzniklo F50 GT s číslem šasi 001. To si původně objednal brunejský sultán, ale jako mnoho jiných vozů ho nakonec nekoupil. První kus tak šel do USA, druhý do Japonska a třetí také do USA. Vznikla další 3 šasi, ta ale byla později zničena. Celkem mělo vzniknout 25 kusů. 2 kusy měl dostat tým Scandia Racing, dva další Ferrari Club Italia sponzorovaný Benettonem, pátý kus měl mít tým MomoCorsa. Zbylých dvacet kusů mělo jít k soukromým majitelům z Evropy. Cena se pohybovala nad jedním milionem dolarů.

Majitelem prvního F50 GT se stal Arthur „Art“ W. Zafiropoulo, spoluvlastník oficiálního zastoupení Ferrari a Maserati Silicon Valley v kalifornském Redwood City. Doručeno mu bylo 18. dubna 1997 a o den později bylo představeno na přehlídce Rodeo Drive concours v kalifornském Beverly Hills. F50 GT 001 bylo nabídnuto s náhradními díly, ty ale odmítl, protože se rozhodl, že s autem nebude závodit. Náhradní díly k prvnímu kusu tak Ferrari použilo ke stavbě dvou dalších F50 GT a prodalo je dalším zájemcům.

To, že se rozhodl s F50 GT nezávodit ale neznamenalo, že by ho nikdy nevzal na trať. Opak je pravdou, po několik let se s ním účastnil jízd na okruzích. Osudným se stala jízda na trati Sears Point Raceway (nyní Sonoma Raceway). Testovací jezdec Porsche Johannes Von Overbeck totiž na studených pneumatikách F50 GT 001 těžce naboural. Naštěstí pro majitele, Ferrari se nabouraného vozu ujalo, opravilo ho a vrátilo ho v ještě silnější podobě. K překvapení Arthura, po opravě vůz testoval i Michael Schumacher a podepsal se mu na přístrojovou desku. V roce 2004 se F50 GT objevilo na trati Laguna Seca při akci Monterey Historics, kde s ním majitel ujel několik kol, aby později po akceleraci ztratil nad vozem kontrolu v poslední zatáčce a naboural přední částí do zdi. Ferrari vůz znovu opravilo, zatím naposledy bylo k vidění letos při oslavě 60 let Ferrari v USA na akci v Beverly Hills.

Přes japonského prodejce Ferrari Cornes druhý kus zakoupil Yoshikuni Okamoto. Auto je součástí jeho sbírky Ferrari pod japonskou horou Mount Rokko. Ve sbírce má po boku F50 GT také 288 GTO Evoluzione, F40 LM, 333 SP, FXX a také monopost F1. Stejně jako Art, i on své F50 GT několikrát vzal na závodní trať.

Poslední dokončený kus 003 Ferrari prodalo dalšímu americkému sběrateli. Prvním majitelem se stal Jim Spiro se sídlem v New Orleans v Louisianě. Krátce poté, co ho koupil, vzal ho na jízdy na trati Willow Springs International Raceway v Kalifornii. V roce 2000 ho však prodal na aukci RM Auctions v arizonském Scottsdale za 1 430 000 dolarů. Druhý majitel pocházel z Austrálie, nejprve ho vystavil na prodejně Ferrari, později s ním jednou vyjel na trať Phillip Island, účastnilo se autosalonu Sydney 2000 Motorshow, aby bylo prodáno do Velké Británie prodejci sportovních vozů Duncan Hamilton ve městě Hampshire. I tentokrát ale bylo prodáno a prozatím poslední, čtvrtý majitel pochází z Japonska.

F50 Bolide

Designové studio Pininfarina také v roce 1996 postavilo speciální F50 Bolide. Technika zůstala stejná, designově se ale Bolide hodně liší od standardní F50. Na rozdíl od původní F50, Bolide je pouze kupé, vzadu je velké křídlo. Vůz byl nabídnut Brunejskému Sultánovi, který vlastní několik dalších F50, tuto ale odmítl, stejně jako F50 GT. Kde se nyní Bolide nachází není jasné, k dispozici je jen několik dobových fotografií.

Rozhovor s majitelem

1) Ahoj Pablo, řekni nám něco o sobě; jak jsi to měl s auty od mala; co ty a Ferrari?

Zdravím čtenáře CzechExotics.com. Pocházím z Kolumbie, ale nyní žiji ve španělské Barceloně. Auta a Ferrari miluji už od mala, vždy mě přitahovala. V Kolumbii ale nebylo jednoduché si pořídit Ferrari. Jako první Ferrari jsem si koupil 348, to bylo před 20 lety. Studoval jsem v USA a musel jsem ho prodat.

Pak jsem se přestěhoval do Španělska, měl jsem například Dino 246 GTS z roku 1974. To jsem ale prodal před půl rokem [rozhovor probíhal telefonicky v prosinci 2014, pozn. autora]. Nyní v garáži mám top modely o Ferrari – F40, F50 a také Enzo. Momentálně očekávám F12berlinettu, měla by přijít do Vánoc. Nebude to jen tak obyčejné F12, bude ve speciální žluté barvě, kterou Ferrari doposud nepoužilo a tato barva bude pojmenována po mně.

Dále mám v garáži například Ferrari F430, McLaren P1 a mnohá další auta.

2) Pověz nám o tvé F50.

Moje F50 je v opravdu skvělém stavu, koupil jsem ji v roce 2012 v Německu od prvního majitele z Osnabrücku. Je v červené barvě Rosso Corsa, interiér je černo-červený. Vyrobeno bylo v květnu 1997 a zatím má najeto 16 tisíc kilometrů. Jedná se o kus číslo 328 z celkem 349 oficiálně vyrobených.

3) Jak si F50 užiješ nejvíce? Se střechou nebo bez? Jezdíš i na okruhu?

Tady je naprosto jednoduchá odpověď. Bez střechy! Španělsko a Barcelonu jsem si vybral právě kvůli počasí. Dobré počasí je zde průměrně 300 dní v roce, vlhkost není nejhorší, teploty se pohybují okolo 25 – 30 stupňů celsia. Moc zde neprší, ale když už, tak s F50 nejezdím, takže si ji naprostou většinu času nechávám se sundanou střechou.

Na okruhy se svými Ferrari zásadně nejezdím. Jsou to delikátní vozy, které si zaslouží speciální zacházení. Jezdím s nimi na oběd, nebo si jen tak užít projížďku. Nechci s F50 riskovat nehodu na dráze, takže z toho důvodu jsem si pořídil KTM X-Box, což je auto stvořené přímo pro okruhovou jízdu. S F50 najedu ročně kolem 1000 km, snažím se najet zhruba stejně na všech třech, jak na F50, tak i na F40 a Enzu a užít si je když je čas.

4) Co se ti na F50 líbí; je na ní něco zvláštní oproti jiným autům?

Toto auto je naprosto unikátní. Miluji na něm jeho design, ty krásné tvary, krásný zvuk motoru, obzvlášť nad 5 tisíci otáčkami. Toto je auto ze staré generace, kde cítíte vůni benzínu, díky stavbě vozu a přichycení motoru cítíte také vibrace. Něco takového prostě nezažijete u dnešních aut, které jsou napěchované elektronikou a hybridními technologiemi.

5) Na trhu je několik F50, mohl by jsi toto auto doporučit?

Samozřejmě bych Ferrari F50 doporučil všem milovníkům vozů s koněm ve znaku. Je to nádherné auto, také je ale velmi vzácné a ceněné! Jeho hodnota stále roste, na rozdíl od jiných aut.

Galerie

Zdroje

Marcel Massini, Bert de Boer, Xander Tempelmans Plat, kandi, supermafy, Hugo Garritsen, Olivier B, Michael, Ferrari, FerrariChat, FerrariLife, PistonHeads, classicandperformancecar, web-cars, ebay, autozine, ferraris-online, rmauctions, conceptcarz, ferraridatabase, forumducavallino, germancarforum, classicf1, imcdb, igcd, tomhartleyjnr, audiosignal, supercars, forza-mag, ultimatecarpage, barchetta